Příjmení:Drozd
Jméno:Jan
Titul:
Pseudonym:
Datum narození:1914-01-27
Datum úmrtí:2005-08-15
Místo narození:Bordovice (okr. Nový Jičín)
Místo úmrtí:Třinec
Místo působení:Mukačevo, Kušnice, Užhorod, Valašské Meziříčí, Hodslavice, Zubří, Bohumín, Olomouc, Ostrava, Třinec
Vymezení:spisovatel, redaktor rozhlasu
Kategorie: kultura,
Život:

Otec Jan Drozd byl vyučeným natěračem a malířem, celý život však sedlačil. Matka Rozálie, roz. Bačová, byla dcerou domkáře z Kunčic pod Ondřejníkem. Prostřední z jejich synů Jan začal chodit od září 1919 do dvoutřídky v rodišti. V březnu 1923 se celá rodina přestěhovala na jihovýchodní Slovensko do nové osady Stráž při Čopu, kde s dalšími českými osadníky hospodařili na rozparcelovaném panském velkostatku. Od září 1923 navštěvoval Jan slovenské třídy maďarské obecné školy v Čopu, 1925 - 1929 vychodil českou měšťanku v Užhorodě na Podkarpatské Rusi a po ročním studiu na tamější obchodní škole přešel do druhého ročníku českého učitelského ústavu v Mukačevě. Po maturitě učil od září 1933 v horské obci Kušnice a v r. 1935 si doplnil maturitu na gymnáziu v Užhorodě. Od října 1936 byl vojákem ve Valašském Meziříčí, při ústupu z pohraničí po mnichovské dohodě onemocněl. Po ukončení vojenské služby se ve Valašském Meziříčí 23. 2. 1939 oženil s kolegyní z Kušnice Marií Stiksovou. Učil od září 1940 na měšťance v Hodslavicích a po získání aprobace pro druhý stupeň od září 1941 na nové měšťance v Zubří. 22. 8. 1944 se jim narodila dcera Šárka, později známá televizní a rozhlasová autorka Š. Kosková. Koncem války zažil nacistiské represálie v partyzánských obcích na Valašsku. V rámci osídlení pohraničí přesídlili od září 1945 do Nového Bohumína, kde učil na měšťance a pak na jedenáctiletce. Přitom dálkově studoval od října 1954 češtinu a dějepis na Fil. fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, promoci měl 1959. Mezitím přesídlil do Ostravy, kde byl od r. 1955 vedoucím literárně dramatické redakce Československého rozhlasu. Po rozvodu s Marií Stiksovou (1961) se 24. 3. 1962 oženil s rozhlasovou režisérkou Věrou Pražákovou a pečoval o její dva chlapce z předcházejícího manželství - Bořivoje a Radima Chytkovy. Za aktivní účast na demokratizačním procesu byl z rozhlasu 1970 vyhozen spolu se zákazem publikační činnosti. Půl roku byl bez práce, pak byla vyhozena i jeho manželka a rodina zůstala bez prostředků. Od ledna 1971 byl závozníkem Pozemních staveb v Ostravě. Až od května 1971 znovu učil v Lyžbicích (m. část Třince) a od října do června 1974 v Raškovicích za základní devítileté škole. Po odchodu do penze se věnoval literární práci bez publikačních možností. V r. 1979 vyšel ve Švýcarsku jeho román Emauzy (pseud. Jan Pastor), autor neunikl postihům. Do veřejného života a povědomí čtenářů se vrátil až po listopadu 1989, v červnu 1990 byl reahbilitován v ostravském rozhlase. Pracoval va výboru ostravského střediska Obce spisovatelů, cestoval po Evropě, podíval se i na Podkarpatsko a do Izraele. Odpočíval i psal v chatě v Beskydech, v rodné obci. Zemřel v třinecké nemocnici a pohřben byl na centrálním hřbitově v Ostravě. Život Jana Drozda byl od dětství bohatý na dram. momenty, jimi je do značné míry poznamenána celá jeho literární tvorba. Po publicistických začátcích překvapil románem o českých kolonistech v maďarském prostředí východu republiky Sedláci z Velkého dvora, v němž emotivně ztvárnil své chlapecké zážitky. Kritika přijala román jako "pozoruhodný a na debutanta kupodivu vyzrálý", byl odměněn v románové soutěži Evropského literárního klubu, který ho vydal ve vysokém nákladu. Úspěch měla i jeho rozhlasová dramatizace (1948). Povzbuzen ohlasem napsal román Země kvasí, kde zachytil patriarchální prostředí vesnic i podmanivou přírodu Podkarpatské Rusi, jak je znal z učitelského působení. Osudy hlavních hrdinů však již postrádaly autobiografický základ. Dynamicky vykreslil národnostní třenice koncem 30. let a obsazení území horthyhovským Maďarskem. Psát o Podkarpatské Rusi nebylo tehdy žádoucí, a proto, "tvůrčí komise" v Praze v r. 1950 román zamítla. Mezitím literárně zpracoval pro mládež další dram. kapitolu svého života, ústy mladého lesníka jim přiblížil lidské osudy a události spojené s partyzánským bojem v Beskydech. Knihu Odvážný boj napsal ještě 1948, vyšla však o pět let později, její redakční příprava byla poznamenána schematizační tendencí počátku 50. let. Po určitém politickém uvolnění se autor k oběma textům vrátil a po úpravách je vydal s novými názvy. Země kvasí dostala název Dlouhá noc (Karpatská romance), název Podkarpatská Rus nahradilo Podkarpatsko a varianty slova karpatský. Čtenářský zájem si vynutil i druhé vydání. Upravený Odvážný boj vyšel s názvem Po nebespečných stopách, jeho odezva povzbudila autora k další výpravě do světa dětství. Dějištěm románu pro mládež Švestkový dvůr je starobylý statek blízko Stráže, kde v malém hliněném kumbálu pobývala rodina téměř dva roky. Příběh zahrdníkova syna Jirky se však odehrává až v letech 1935 - 1945. Další, poválečnou a poúnorovou kapitolu osudů svých blízkých ztvárnil v románu o konci selského stavu u nás Člověk pro jeden život. Román psal od podzimu 1966 do prosince 1967, konečná verze byla hotova v srpnu 1968. Po vstupu vojsk už přažská Práce váhala s vydáním kritického pohledu na kolektivizaci a v ostravském Profilu, který se vydání ujal, byla sazba na začátku normalizace ve stránkách rozmetána. Prostřednictvím Oty Filipa, ktrý byl na jaře 1974 donucen k vystěhování, se rukopis dostal do Curychu, kde vyšel ve zkrácené podobě s názvem Emauzy. V plném znění a s původním titulem se ke čtenářům dostal až v roku 1991. Již v exilu byl označen za "jeden z nejlepších, jakým se moderní česká próza může pochlubit". 1970 - 1971 napsal pětici baladických příběhů o lásce Smutek z milování, na vydání musel čekat do r. 1990. Kritici zdůraznili především jeho "schopnost rozvinout sugestivní příběh" a někteří z nich považují tyto novely za nejlepší Drozdovo dílo. 1985 - 1986 vznikl reportážní román Pohřbívání živých, zobrazující průběh demokratizačního procesu 60. let a začátek normalizace v ostravské kultuře, podložený hořkými osobními zážitky. Tento autentický a podle kritiky "strhující dokument" o poklesu morálky vzbudil značný ohlas již ve formě rozhlasové četby na pokračování v únoru a březnu 1992 i po knižním vydání o rok později. Prozaickou žatvu dovršil sbírkou povídek, v nichž se vracel do jednotlivých etap svého života, aby z nich vyhmátl kus pravdy o lidech, i těch nejbližších. Sbírku psal v letech 1990 - 2004 a dal ji název Žviot na rozhraní, změněný napozději na Život na hraně. Knižně vyšel po jeho smrti spolu s reedicí novel Smutek z milování. Nadšené přijetí této knížky při jejím křtu v ostravském Domě knihy Librex v květnu 2006 nejlépe ukázalo vztah kulturní veřejnosti k jeho dílu. Úporná pouť za pravdou života se plně projevovala i v jeho publicistice, která byla nejpočetnější v letech jeho rozhlasového působení. Z množství fejetonů a minipovídek pro rozhlas i časopisy je nejpozoruhodnější cyklus ze 60. let Hovory pod hladinou, které se dotýkaly palčivých problémů společnosti. Knižně dosud nevyšly, stejně tak i jeho zajímavé příspěvky ze Šajtarovy Alternativy z 90. let. Na sklonku života vyvolal velké emoce svými pochybami o autorství Slezských písní. Jeho články a dvojice publikací Autoři Slezských písní a Otevřený dopis vědeckým literárním institucím aneb Autoři Slezských písní vyvolaly bouřlivé diskuse, které skončily jeho nenadálým odchodem. Mnohotvárnou D. tvorbu doplňuje množství rozhlasových i televizních relací, pásma poezie, portréty autorů, inscenace lit. děl a dramatizace pohádek, za normalizace mu je kolegové uváděli pod pseudonymy. V rukopisech zůstaly i další dvě práce pro děti, označené autorem jako "rytmizovaná próza a veršování", s názvy Podivuhodná dobrodružství Murky, Bužindy a Cupitálka a Co dělali od rána babička, Bob, Zuzana.

Literatura:Biografický slovník Slezska a severní Moravy. Nová řada, sešit 11. (23). Ostrava, Ostravská univerzita 2008. 159 s.
Social Media Auto Publish Powered By : XYZScripts.com